Na letošní ročník kočovného metal/core cirkusu NEVER SAY DIE TOUR 2010 lákalo velmi zajímavé obsazení. Na soupisce se sešlo několik zvučných jmen, která zejména pro mladou generaci metalových fandů hodně znamenají a těší se v současnosti značné popularitě. Každá z těchto kapel se však k současným trendům staví trochu z jiné strany a na společné akci bylo tak zajímavé sledovat, která verze je ta lepší a v přímém souboji zjistit, které kapele se lépe podaří své studiové snažení převést do živé podoby.

První atrakci, kterou jsem zachytil, byli YOUR DEMISE ze Spojeného království. Kluci drtili klasickou verzi hardcore, povětšinou rychlé pasáže občas vystřídal skočný rytmus, ale výsledný dojem nebyl zrovna ideální. Mladíci měli, jak se na správnou předkapelu sluší, dokonale mizerný zvuk a výrazné nebo alespoň přehledné riffy se daly spočítat na prstech jedné ruky. Rozpačité dojmy ještě podpořil špatný zpěvák, který sice měl jisté charisma, ale zpívat opravdu neuměl. Potichu nastavené kytary nedokázaly vylézt ven přes hlasité bicí a celá show působila dost amatérsky. Muzikanti hlásící se k odkazu pravého hardcore a oblečení v elasťácích s cvičkami, nás naštěstí netrápili déle než slabou půlhodinku, což ovšem k jejich konečnému zatracení bohatě stačilo.

Proběhla rychlá výměna bicí soupravy a vichřice jménem WAR FROM A HARLOTS MOUTH již žádné rozpaky nepřipustila. Math/grindově zaměření Němci se hudebně i zvukově pohybovali v úplně jiné lize a překvapivě se svým agresivním chaosem sklízeli ohromný úspěch. Komplikované arytmické riffování kombinované s grindovými náklepy, decentně prokládané éterickými jazzovými vsuvkami, má kupodivu živě vždy velmi drtící účinek. Tradičně zběsilá pódiová show, basákovy komické pózy, hutné a přesné kytary a ohromující bubeníkova práce roztopily do varu kotel, který se poté až do konce setu nezastavil. Alfou a omegou grindových podivínů WFAHM jsou neskutečné bubenické variace, díky kterým si kapela může dovolit v mathcore-grindu doslova psí kusy. Sympaťák Nico Webers osobně pomáhal skokanům na pódium a v jedné z těch klidnějších jazzových pasáží si dokonce vystřihl s jedním fanouškem na pódiu drobný taneček. V závěrečné skladbě vyburcoval publikum k akci zvané „Wall Of Death“, která působila opravdu hrůzostrašně. WFAHM zahráli i v Abatonu přesvědčivě a bezchybně, faktem ovšem zůstává, že delší než čtyřicetiminutové vystoupení by u této kapely nebylo stravitelné.

Nastoupivší EMMURE trochu hudebně uklidnili situaci. Ne tolik však publikum, tam to bylo spíše naopak. Jejich HC-metal-crossover je na živo dobře srozumitelný a houpavé razantní rytmy, doplněné údernými riffy sklízely u fanoušků veliký ohlas. Frontman Frank s pohyby a image hip-hopera působil sebejistě a i přes svůj statický pódiový přednes si dokázal ostrým řevem získat respekt. V dnešní době moc nepoužívané, někdy téměř až k nu-metalu sahající lámané hvízdající riffy a pomalý zatěžkaný rytmus působily velmi průrazně a kapela jako celek taktéž. EMMURE měli razanci, byli čitelní a jejich netradiční uchopení metal/HC kombinace se dočkalo náležité odezvy. Ke konci vystoupení se kapela již trochu opakovala, ale přesto zůstala pro mne jedním z vrcholů večera.

Následující parta z Kalifornie BLEEDING THROUGH nastoupila oděná do metalové černi a dle očekávání byla ten večer asi nejblíže tradiční metalové filozofii. Potvrdila svoji pověst dříčů, nic nešidila, ale bohužel tentokrát z těch její ostrých rychlých skladeb vznikla nepěkná hluková koule. Kytarám nebylo rozumět, klávesy byly pouze tušit a bubeník, který bez ustání a hodně řezal činely, přehlušil ostatní nástroje. Škoda, že kapela vynechala své přehlednější, více melodické věci, neboť závěrečná, jediná chytlavější skladba, zněla výborně. Brandan Schieppati dával do celého vystoupení neuvěřitelnou energii a celý set nejen odběhal, ale také i uzpíval. Od BLEEDING THROUGH jsem v Abatonu očekával možná trochu víc, přesto však ve mně kapela, hlavně díky svému sympatickému frontmanovi, zanechala pozitivní dojmy.

Na COMEBACK KID jsem se hodně těšil a musím říct, že mé očekávání naplnili, ale také zrovna nijak zvlášť nepřekonali. Svým hc/punkem s občas decentně podpořenými melodickými refrény způsobili v sále oživení a kapela, která byla poháněná neskutečným motorem za bicí soupravou, letěla jak s větrem o závod. Pořez bubeník hrál sice jednoduše, ale neskutečným způsobem tlačil ostatní spoluhráče vpřed. Hrálo se stylem „raz dva tři… jedem“, žádné velké přemýšlení a to má koneckonců taky něco do sebe. Stará škola, žádné elasťáky, spíše vytahaná trika a důraz na textové poselství, které Andrew často mezi skladbami vysvětloval. Basák Matthew často doplňoval sympatického a na hardcore zpěváka netradičně vyhlížejícího Andrewa u hlavního zpěvu. COMEBACK KID měli odpich a švih, ale na druhou stranu zněli také dost předvídatelně. Zachytil jsem dost skladeb z novinky „Symptoms+Cures“, které kapela neměla nejmenší problém zahrát ve stejné kvalitě i živě. A o to jde přeci především.

Headliner celého NEVER SAY DIE „cirkusu“ byli australští PARKWAY DRIVE, a po zhlédnutí jejich show potvrzuji, že tomu tak bylo oprávněně. Od první „Unrest“ se z aparátů linul lahodně čistý a přehledný zvuk. Kapela dokázala převést svůj složitější metal do živé podoby až s nečekanou kvalitou a ačkoliv z poslední obecně vysoce ceněné studiovky „Deep Blue“ nadšení nesdílím, tak před živou verzí musím smeknout. Hudebně kapela čerpá z deathmetalu, thrashe, ale dokáže lehce zapojit i metalcorové sekačky nebo melodické vsuvky a celé to komplet zabalit do moderního kabátu. Jako jediní toho večera nabídli i sóla, která byla čitelná a dobře zahraná. Kvalitní výkon doplnilo sympatické až uvolněné vystupování muzikantů, kteří hráli s jistotou a měli neskutečný úspěch. Ovace, bouřlivý kotel a nonstop stagediving vyvrcholily jízdou nafukovacího člunu, na kterém se někteří fanoušci vozili po hlavách publika. Kapela samotná z toho byla velmi překvapená a bylo vidět, že PARKWAY DRIVE takový ohlas nečekali.

Na akci dorazil plný Abaton. Odhadem mohlo být víc než 700 lidí, kteří si akci naplno užili a připravili kapelám opravdu úžasnou atmosféru. Přeci jen takto divoké skoky z pódia i v případě něžného pohlaví se v takové míře nevidí často. Pokud mám vyhlásit výsledek klání, tak s přehledem zvítězili PARKWAY DRIVE a hned za nimi se umístili překvapivě EMMURE. Svoje hodnocení NEVER SAY DIE TOUR zakončím prohlášením, že mladá metalová scéna žije, je plná energie a není třeba mít o její budoucnost obavy.